Čep je jedním z prvních, ne-li vůbec prvním, kdo ve Francii osvětluje únorové a poúnorové dění v Československu. To, co francouzský čtenář mohl dosud znát jen z oficiálních, a tedy nutně propagandou deformovaných zdrojů, se nyní může dovědět z přímého svědectví intelektuála v emigraci. Již v těchto prvních textech Čep brilantně, byť spíše jen v náznaku, zachycuje mechanismy totalitní moci. Pokouší se vykreslit onu „atmosféru nejistoty a úzkosti, lži a neupřímnosti“, která v jeho vlasti zavládla po komunistickém převratu, a odhaluje západním čtenářům, jak k němu vlastně mohlo dojít. Poukazuje na zneužití mocenského postavení komunistickou stranou, v zádech jištěnou Sovětským svazem; upozorňuje na okleštění jazyka na ideologickou propagandu, která umně využívá polopravd a lží, technik manipulace a cenzury; odhaluje systematické vymývání mozků školní mládeže, ba celé populace; zdůrazňuje, že restriktivní zásahy se týkají nejen veřejného života, nýbrž i sféry soukromé, kde je nutno naučit se předstírat, hrát svou roli podle toho, s kým zrovna člověk mluví; opakovaně obrací pozornost na zneužití, perzekuci či rovnou likvidaci nepoddajných (nejen) intelektuálů…
Je pozoruhodné, s jakou pronikavostí dovedl Čep v článcích z přelomu čtyřicátých a padesátých let analyzovat tak složitou situaci, jakou byl konflikt komunistického režimu s katolickou církví. Jeho závěry, podložené pouze omezenými a propagandou zpracovanými materiály, které navíc získával na dálku a s časovým odstupem, se z dnešního pohledu jeví obdivuhodně přesné a ve svých analýzách si nezadají se současným historickým bádáním.