Český snář

Český snář (1981) můžeme číst jako autentickou výpověď o krizovém stavu české společnosti, deformované totalitními normami. Vaculík v Českém snáři přetváří formu pravidelných deníkových zápisů vedených od 22. ledna 1979 do 2. února 1980 do originálního románového tvaru, v němž hraje podstatnou roli napětí mezi faktografií a fikcí.

Tematicky text zahrnuje každodenní život disidenta — jeho práci pro samizdatovou Edici Petlice, represe a výslechy StB, rodinné, přátelské i milostné vztahy, diskuse, odchody přátel ze země, pozorování přírody a úvahy o literatuře i reflexe vlastního dětství a mládí.
Nejen po dokončení, ale dokonce již během vznikání Českého snáře o něm první čtenáři hojně diskutovali. Kritickou edici Českého snáře lze proto zakoupit v souboru s druhým, samostatně neprodejným svazkem, který objasňuje odkazy k realitě přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století a klade si za cíl uvést román i do celku autorova díla a dalších literárněhistorických kontextů. Komentářový svazek přibližuje složitou historii textu, jeho šíření i recepci a obsahuje rovněž nové vydání knihy prvních ohlasů na román Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře.
Nedosažitelné vzory zhoršují depresi ostatních. Milionům lidí měl by někdo dát rozhřešení: za to, že se neupálili jak Palach, pak že nestávkovali, že šli k volbám, že nepodepsali Chartu 77 a že by nevydrželi asi různá násilí. Je však třeba říct jim, že všecky ostatní povinnosti jim zůstávají. — Ludvík Vaculík