Dešťová hůl

Mapa. Tak zemi nevidí jestřáb, pilot práškovacího letadla ani anděl.

Jen katastrální úřad.Správce pozemků Zbyněk se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl s majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, do míst svého dětství a dospívání, a téměř detektivně se zaplete do nejasných okolností sporu o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a mapami, nad nimiž si vysnívá osudy vepsané na zakreslená území. Pro někoho představují užitečně investované peníze a pro jiného znamenají celý život i s dědictvím předchozích generací. „Dešťová hůl je jednou z nejsilnějších původních próz roku. Hájíček zvládne s minimem prostředků dosáhnout maximálního efektu. Je ve svém spisovatelství pokorný, a tak kněmu příběh přichází skoro sám.Naléhavě a s jistotou.“ - Radim Kopáč, MF Dnes„Jiřímu Hájíčkovi se elegantně podařilo to, co česká literatura naléhavě potřebuje. Napsal román, který sice před současností uniká do hájemství intimity, ale tím neslepne – odsud ji totiž dokáže nahlédnout ve zneklidňujícím světle. Právě to povyšuje Dešťovou hůl mezi nejpozoruhodnější domácí texty, jaké v posledních letech vznikly.“ – Vít Schmarc, Respekt„Kdo důvěrně nezná poměry na současném českém venkově, těžko může říkat, že Hájíčkův syrový obraz této society je pravdivý. Co my lidé z měst, lufťáci pouzí, o tom vlastně víme? My si jen uvědomujeme, že Hájíček v Dešťové holi vybudoval komorní sice, ale výrazné syté plátno, na němž se odehrávají věci tak, jak asi tušíme, že se ,tam‘, v regionech a vesnicích, dějí, že realita v tom románu nezdá se být šizená.“- Josef Chuchma, lidovky.cz„Hájíček je mistr, stačí mu náznak k charakterizaci člověka i krajiny, jedinou dialogickou výměnou umí rozprostřít zápletku i vystihnout lidskou povahu. Klobouk dolů.“ - Klára Kubíčková, MF Dnes „Hájíček se opět projevil jako skvělý vypravěč a pečlivý kronikář, který svůj materiál zpracovává poctivě, jako vnímavý psycholog přistupující ke svým postavám. V Dešťové holi se autorovi zatím nejlépe podařilo být nejen přesvědčivým znalcem duše venkova, ale také té lidské.“ ? Markéta Kittlová, iLiteratura.cz „Hájíček se opět vydává na jihočeský venkov, aby pohledem městských odrodilců zachytil, jak historická traumata zatěžují životy jeho obyvatel. S obvyklým hlubokým vhledem, pokorou a pochopením pro jejich osudy, ale i se stále rostoucí uměleckou vyzrálostí přibližuje skryté důsledky dalšího ze zvratů, které rozrušily mezilidské vztahy uvnitř několika generací.“ – Petr Andreas, A2 „Tón Hájíčkova románu je poměrně melancholický, způsobený především tím, že hrdinova nespavost a únava poněkud překrucují realitu a on není schopen posoudit, jak jeho jednání působí na jeho nejbližší okolí, zvláště na jeho manželku. … Jiří Hájíček je vynikající vypravěč a snaží se vybalancovat příběh s vnitřním prožíváním svého hrdiny. Přestože je román psán v er-formě, na několika místech probleskne i ich-forma.“- Jiří Lojín, vaseliteratura.cz