Cinepur 117/2018

Česká kinematografie má pár zakládajících mýtů, jejichž opakování umožňuje zpřehledňovat komplexní historii i současnou praxi. Jeden z nejvýraznějších se většinou vynoří kolem konání festivalu v Cannes.

Letos silněji než jindy, protože uplynulo půlstoletí od chvíle, kdy se stalo něco, co mu vdechlo život. Bezprecedentní tři československé filmy – O slavnosti a hostech, Hoří má panenko a Rozmarné léto – byly vybrány v roce 1968 do canneské soutěže, která českým filmařům jinak zůstává od té doby (s výjimkou Juraje Herze a jeho Petrolejových lamp v roce 1972) uzavřena. „Náš“ film měl údajně vyhrát, ale národní triumf překazili francouzští marxisté v čele s Jeanem-Lucem Godardem, kteří požadovali v gestu solidarity se stávkujícími studenty zrušení festivalu. Miloš Forman byl mezi prvními, kdo svůj film ze soutěže stáhl. Jan Němec mu to v knize Nepodávej ruku číšníkovi nemůže zapomenout, neboť s sebou údajně vzal i ten jeho a tím jej připravil o Zlatou palmu. V Němcově scénáři nešlo o revoluci, ale o sabotáž ze strany závidějících francouzských režisérů, kterým se ten rok neurodilo. Narativ v oblíbeném českému duchu „o nás bez nás“, kdy nám někdo cizí překazil výjimečný historický moment, se postupně zakořenil a letos ho s vervou zopakoval třeba iDNES.cz, který označil canneskou poctu Němcovi a nedávno zesnulému Formanovi za „pozdní chabou náplast“. Ukázal vyčítavě prstem i na Godarda, jenž nespravedlností osudu na rozdíl od „našich“ stále žije, a dokonce byl jeho film v soutěži. Situace v Cannes 68 byla samozřejmě složitější a není ani jisté, kdo by nakonec vyhrál – soutěžil třeba Miklós Jancsó s legendárními Hvězdami na čepicích. Ke skorovýhře 68 je ale možné se vracet a dodávat si kyselé hrozny sebevědomí, když se o českém filmu v zahraničí nemluví a média přinášejí zprávu o tom, jak jsme se opět nezúčastnili Cannes. Příběh vysílá ještě jinou zprávu: za neúspěchy vždy může někdo jiný a vždy je tu šance, že nám nepřejí. Padesát let je ale dost dlouhá doba celou věc nechat spát, Cannes nefetišizovat a realisticky se soustředit na to, co se děje v české kinematografii teď. Třeba i proto, že jediní, kdo by měli právo být dotčení, protože je dost možné, že „ne-Cannes“ poznamenalo jejich kariéru, jsou už smíření. Druhým z mýtů je všespásná role FAMU, která má už už vygenerovat další novou vlnu. FAMU k sobě v uplynulých týdnech přitáhla pozornost rozkolem mezi děkanem a akademickým senátem, který navrhl jeho odvolání, jemuž rektor AMU nevyhověl. Zákruty sporu popisují desítky článků a nemá cenu je tu opakovat. Takže jen poznámka, třeba to vše přispěje k tomu, že se o FAMU přestane uvažovat skrz mýtické síto, což by prospělo škole i chápání tuzemské kinematografie. Jak kacířsky poznamenává dokumentarista Martin Mareček v anketě Respektu: „Inspirativní a zároveň celosvětově uznávání režiséři jako Bruno Dumont, Benedek Fliegauf, Michael Haneke nebo bratři Dardenneové, kteří na festivalu v Cannes v nedávné době uspěli, jsou všichni filmoví samouci. Představa, že nějaké speciální nastavení jedné školy zázračně promění stav české kinematografie a zrodí božskou generaci autorů, má rozměr spasitelského komplexu.“ Report z Cannes je jedním z textů, které doporučuji z aktuálního čísla. Stejně tak seriálovou linku táhnoucí se od reflexe Atlanty, přes fenomén seriálů pro mileniály, soundtrack věnovaný pozoruhodné sektářské sérii Wild Wild Country až po web o sitkomové Lajně. Mojí srdcovou záležitostí je ale komentovaný rozhovor Davida Čeňka s bravurním solitérem francouzské kinematografie Leosem Caraxem. Jeho Holy Motors pro mě byly vrcholem Cannes 2012 a jeho Když chlapec potká dívku nebo Milenci z Pont-Neuf formativní filmy.