Nechtění spoluobčané: Skupiny obyvatel perzekvovaných či marginalizovaných z politických, národnostních, náboženských i jiných důvodů v letech 1945-1989

„Chtěný“ či „nechtěný“ obyvatel té či oné země nebyl a není ani v soudobých dějinách abstraktní pojem. Existence občanů druhé kategorie je průvodním znakem nedemokratických režimů, byť s jednotlivci či celými skupinami „nechtěných“ obyvatel jsme konfrontováni i ve vývoji demokratických zemí.

Publikace přináší studie věnované nejrůznějším skupinám „nechtěných“ obyvatel v Československu od konce druhé světové války do pádu komunistického režimu. Její první část tvoří zamyšlení Roberta Kvačka nad obtížným postavením německých obyvatel po jejich nuceném transferu z Československa a studie Jana Rychlíka analyzující proměnlivost kategorie československého „(pracujícího) lidu“. Druhý blok tematizuje nelehký osud několika skupin obyvatel, jejichž „chtěnost“ či „nechtěnost“ byla podmíněna především národnostním původem, přičemž při jeho určování často nehrálo roli subjektivní vnímání dotyčného. Nalezneme zde texty popisující situaci německého (Kateřina Portmann), maďarského (Štefan Šutaj), romského (Helena Sadílková) a rusínského obyvatelstva (Dalibor Státník). Jakub Mlynář opírá svůj text o vzpomínání osob židovského původu na holocaust. Ve třetí části se Matej Medvecký zabývá problematikou perzekuce v komunistickém Československu a František Bártík využitím nesvobodných pracovních sil v uranovém průmyslu. Jan Seidl charakterizuje přístup státu i veřejnosti k homosexuálům a Marcela Strouhalová si všímá osudů knih zabavených v poválečném Československu tzv. státně nespolehlivým (především německy mluvícím) osobám. Poslední, čtvrtý blok je vyhrazen textům, které se věnují „nechtěným“ obyvatelům z hlediska didaktiky a filmové vědy. Jaroslav Pinkas reflektuje problematiku identity a s ní spojených hodnot v současném historickém vzdělávání, Petr Bednařík obrací pozornost k českému filmu v období tzv. normalizace a Jan Bárta analyzuje část filmové tvorby Jana Procházky.