Revolver Revue 116

Časopis o literatuře a výtvarném umění. „Síla básnického výrazu a schopnost plné víry jsou provázané, ne však identické; spojují se v liniích, jejichž síti – dosahující až ke každodenním gestům, běžnému hovoru či prostému morálnímu povědomí – dává Eliot jméno ,kultura‘,“ píše Martin Pokorný ke dvěma z esejí T. S. Eliota, které se dotýkají „poezie a věření“. Třetí z textů, česky v podzimním čísle RR zveřejněných poprvé, věnoval Eliot Virginii Woolfové, s níž ho pojilo těsné přátelství: napsal ho po její smrti, usiloval v něm mj.

„načrtnout půdorys jedné drobné kulturní skupiny, kulturní ve výše popsaném smyslu“ a poukázal „k fatální, těžko popsatelné ztrátě, již znamená skon jediné osoby – zajišťující ovšem ,centrum londýnského literárního života‘“. „Vždycky mě zajímaly osudy žen, které si dokázaly uchovat emancipovaného ducha i v době, která ženám trpěla pohyb pouze ve vymezeném prostoru,“ říká překladatelka Kateřina Lepic k Marlen Haushofer, jejíž román Zeď z roku 1963 se stal v německé jazykové oblasti bestsellerem a nemalý ohlas získaly i jeho četné překlady – česky poprvé ale vyjde teprve letos, v Edici RR. V češtině neznámá je i významná americká prozaička Grace Paleyová, o jejímž díle Susan Sontagová soudila, že má „hlas jako nikdo jiný“. Hana Ulmanová pro RR přeložila povídku Všecko nejlepší a sbohem. „Víte, třeba to s muži neumím a možná se jich ve skutečnosti i trochu bojím, ale myslím si, že když přijde velká láska, mnohé se vůbec neřeší, proto si s tím strachem nedělám hlavu. A jestli si chce limonáda něco dokazovat proti vodě, ať se raději otočí a jde, přes můj práh může přejít jedině příroda, tak to prostě mám,“ sděluje protagonistka v novém románu Martina Ryšavého Zlaté vidění, z něhož publikujeme ukázku. Daniel Jahn je autorem připravovaného románu Vinařský deník a David Vichnar v rámci svého volného seriálu vybral úryvky z próz Kena Nashe, dalšího autora, příslušejícího k pražské anglofonní scéně. Rozsáhlý blok je věnován fotografiím Čana, který je dosud známý především jako básník. Jejich výběr provází autorův komentář a text Jeana-Gasparda Páleníčka, který píše, že „podobně jako Čanova poesie mají i jeho fotografie láskyplný lyrický základ zastřený lehkou nostalgií, vědomím tragických soukolí“. Výběr z výtvarných prací Terezy Lochmannové doplňuje rozhovor, který s ní vedl Viktor Karlík. Veronika Richterová v RR předkládá Japonské hotovky. Věra Nováková slovem provází fotozátiší Pavla Brázdy, artefakty na hraničním pomezí tvorby, života a smrti, které vytvářel krátce před svým odchodem z tohoto světa. Do cyklu Sedm přispěl tentokrát fotograf Jan Sekal, Ateliéry přibližují pracoviště sochaře Jakuba Grece a designér Petr Babák zaměřil pozornost k poctivému betonovému plotu. Robert Krumphanzl pokračuje v průzkumu pramenů, souvisejících s osobností aktivisty a myslitele Jiřího Němce – v tomto případě se týkají Němcových vztahů k Vladimíru Holanovi. Číslo jako vždy uzavírá kritický Couleur. Zvláštní přílohou RR č. 116 je Jedna věta psycholožky a prozaičky Elišky Vlasákové. „Z dneška je třeba zaznamenat dvě události: jednak rodina našeho synovce Norberta na sousední zahradě přivítala domů třídenní děvčátko Elišku, kterou jsme mohli z posvátné vzdálenosti spatřit, a tou druhou událostí byla naše návštěva u Milana Balabána v domě Diakonie v Libici nad Cidlinou na zpáteční cestě do Prahy, z níž si odnášíme zážitek, jak se náš starý přítel připravuje na blížící se závěr života: jak se farář, teolog, starozákonní biblista vyrovnává s myšlenkou, že po smrti už nebude nic individuálního následovat,“ napsala v neděli 23. září loňského roku.