Kokrhání kohoutů, pláč psů

Sledujete, jak mizí vaši příbuzní. Mučí a vraždí je vaši sousedé nebo známí.

Záminka může být jakákoli. Potom to všechno skončí. A teď se naučte s bývalými dozorci a popravčími opět žít. Vítejte v Kambodži. Wojciech Tochman prozkoumává ve svých reportážích temná místa. Do Bosny, Rwandy nebo Kambodže se nevydával za senzací, ale chtěl se dotknout toho, čeho se bojíme, co se v lidech někde hluboko skrývá. Pol Pot a jeho příběh přitahují pozornost, ale člověk připoutaný řetězem u rozpadlé chatrče? Ostatně, kdo může svého nemocného příbuzného zavřít do klece? Jedině zlý člověk. To je jednoduchá odpověď. Tochman strávil v Kambodži, jedné z nejchudších zemí stále ohrožených přírodními katastrofami, dostatečně dlouhou dobu na to, aby jednoduché odpovědi nehledal. Doprovázel psychiatričku Sody Ang, která se pokouší vysvětlit rodinám, co skutečně trápí jejich nemocné příbuzné, a začít je skutečně léčit. Protože zatím jsou místo léčby psychóz zavíráni do klecí nebo přivazováni za nohu. Narušené duše, i takové jsou výsledky řádění Rudých Khmerů. Kambodžská společnost se rozložila, přišla o vzájemnou důvěru, zapletla se do sítě strachu a pověr. Zlí duchové – tak by to Kambodžané popsali. Když je jednou vypustíte, dlouho netrvá, než jsou zase zkroceni. Kniha vychází v překladu Michaly Benešové v edici Prokletí reportéři. Wojciech Tochman (1969), polský novinář, reportér a spisovatel. Spolu s Mariuszem Szczygiełem, Pawłem Smoleńským, Jackem Hugo-Baderem nebo Lidií Ostałowskou tvořili v devadesátých letech legendární skupinu reportérů přílohy Duży Format deníku Gazeta Wyborcza, je jedním ze zakladatelů Institutu reportáže. Své reportérské kroky směruje tam, kde selhala společnost, kde se sousedské soužití mění v genocidu nebo občanskou válku. Česky vyšla v překladu Barbory Gregorové jeho kniha polských reportáží Pánbůh zaplať (2013), v překladu Lenky Kuhar Daňhelové pak oceňovaná kniha o konfliktu v bývalé Jugoslávii věnovaná etnickým čistkám v Bosně Jako bys jedla kámen. Ta byla nominovaná na nejprestižnější polskou literární cenu Nike a také na ocenění Prix Témoin du Monde, které uděluje Radio France International. V poslední době píše především o zahraničních tématech, Dnes nakreslíme smrt (2010) se vrací ke genocidě ve Rwandě, Eli, Eli (2013) popisuje život ve filipínských slumech, v Kontejneru (2014) se spolu s Katarzynou Boni zaměřil na syrské uprchlíky v Jordánsku a v poslední reportáži Kokrhání kohoutů, pláč psů (2019) se Tochman ptá, zda a jak je možné žít v Kambodži po řádění Rudých Khmerů. Kniha, která česky vyšla v překladu Michaly Benešové byla nominována na cenu Nike. Wojciech Tochman je laureátem ceny „Pióro Nadziei“ polské pobočky Amnesty International.