Můj rok 1973

Třiasedmdesátý si mnozí pamatují jako další rok, kdy probíhala Husákova normalizace a rodilo se se zase víc dětí než rok před ním. Veřejný život byl možný hlavně v organizacích komunistické Národní fronty, takže se lidé věnovali spíše rodině, chatě a třeba cestování po vlastech českých.

Matky s dětmi mohly zůstat na placené mateřské dovolené nově tři roky, což mladé rodiny uvítaly a populace českých a slovenských měst a vesnic utěšeně rostla. Novinkou také bylo zavedení směrovacích čísel, které musely být na každé poštovní zásilce. To bylo vzrůšo v zavedených socialistických pořádcích. Jezdili jsme ve škodovkách a trabantech, kdo měl víc peněz, počkal si na licenčního Fiata, tedy sovětského žigulika. Pořádné zděšení vyvolala Olga Hepnarová, která schválně vjela náklaďákem na tramvajový ostrůvek plný lidí s cílem jich co nejvíc zabít. To se jí, bohužel, povedlo. Ve světě nastala do té doby nevídaná sháňka po energiích, hlavně po naftě. Ta několikanásobně zdražila a motoristé na Západě zažívali unikátní situaci: nebyl benzín, a pokud ano, byl drahý. V hudbě i filmu bylo natočeno několik klasických evergreenů, třeba Noc na Karlštejně nebo Popelka. Karel Gott byl Zlatým slavíkem podesáté v řadě a osladil si u toho kávu. Někteří z nás byli tehdy mladí, a to je svět vždycky hezký, ať už je politická situace jakákoli. Pojďme si tedy na tu dobu zavzpomínat a pokud nesladíte, vůbec to nevadí.