Můj rok 1954

Je to zvláštní rok. To přešlapování na místě musí někdy skončit, ale teď jako by nikdo nevěděl, jak z toho ven.

Rok po smrti Stalina a Gottwalda, šest let po „vítězném únoru“. … Jako by se nic nehýbalo. A přece se něco děje. V Československu vrcholí třetí vlna politických procesů a noviny pořád píšou v nejčistším „stylu 50. let“. Ale ve vzduchu je cítit změna. Některým to zatím nedochází. A jiní nechtějí čekat a zkoušejí, kam až to půjde. Daleko ne. Ale zpátky už také ne. Praha má v té době přezdívku „komunistická Ženeva“. Podobně jako ta švýcarská je diplomatickou křižovatkou, centrem politické emigrace i místem schůzek tajných agentů. Sídlí tu mezinárodní organizace: Světová rada míru, Mezinárodní organizace novinářů, Mezinárodní svaz studentstva… Na mezinárodní scéně jsou patrné známky uvolňování. Chruščovovské tání v Sovětském svazu přináší i úvahy o „mírové spolupráci zemí s různými systémy“. Také projevy československých stranických a vládních činitelů se nesou ve znamení větší smířlivosti. Nálada ve společnosti se mění. V obchodech je toho přece jen víc a ceny se snižují. Větší volnost dostává „lidová zábava“. Plesy, šibřinky, veselice. Tančí se – skoro všude. Otevírají se parky kultury a oddechu. Lidé si v minulých letech užili svoje. Teď chtějí normálně žít. A na tom, co je normální, se ještě většina shodne. V Československu se toho roku narodí 269 769 dětí. Osud je poslal na svět v zajímavém okamžiku. Jeho otisk si ponesou v sobě. Ve čtrnácti zažijí pražské jaro. A když jim bude pětatřicet, přijde radikální střih. Čas oponou trhnul – a změněn svět…