Pod skálou
Brabenec VratislavKdyž jsem byla malá, vnímala jsem dospělé jako podivné bytosti, co zkazí každou srandu, tváří se důležitě a pořád se o něco snaží, asi aby tu po nich něco takzvaně zbylo. Vráťa se nesnaží o nic, toho zlého si nevšímá, to dobré kultivuje, a tím zanechává jemný otisk své něžné duše, který třeba někdo zachytí a pošle dál.
Vůbec nevadí, že bydlí na pár metrech čtverečních, to bohatství má uvnitř, kde ve svých polosnech rozpráví s krkavci a míjí medvědy na zahradnické stezce. Když přijede ke mně na chalupu, sedává hodiny na lavičce před domem a pozoruje stromy. „Já mám tak krásnej závěr života, že je to až moc.“ A po chvíli: „Ten smrk je nemocnej, má křivou anténu.“ „A co mám dělat?“ ptám se. „Nic,“ odpoví Vráťa. Příště už ani nejde dovnitř a rovnou si sedne na lavičku s plechovkou piva. „Tohle místo je dobrý. Vždycky když tu sedím, tak předstírám, že nejsem vopilej, a ptáci, co bydlej v tom smrku, si pak nedávaj pozor. Oni pak nečekaj, že mám vostrý voko, a ukážou, kde maj hnízdo. Jo a ten smrk už je zdravej.“ „A co mám dělat?“ „Nic.“ Eva Turnová
