Povídky

Svět senzitivního ženství na přelomu století K zásadním etickým otázkám se na přelomu 19. a 20. století, v bouřlivém období proměn české společnosti, předně řadil požadavek zrovnoprávnění žen v soukromém i veřejném životě. Prozaické dílo Růženy Svobodové je výstižnou uměleckou výpovědí o procesu emancipace, o redefinici ženského údělu a poslání, o možnostech moderní, vzdělané ženy překročit patriarchálně chápané role matky, pečující manželky a hospodyně, respektive mužovy pomocnice či múzy.

V raných Povídkách (1896) vplétá Svobodová své hrdinky do rozporuplných, mnohdy až trapných situací, v nichž pronásledované konvencemi, předsudky i pohrdáním marně hledají svou jedinečnost a sebehodnotu. V lyricky sugestivních tragédiích Marných lásek (1907) se zaměřuje na psychologické portréty jemných, oduševnělých žen, které své potlačované city a touhy přenesly do umělecké tvorby a nejednou nacházejí osvobození v sebevraždě. Naproti tomu pozdní Pokojný dům (1917) dokládá autorčino úsilí vystihnout ideál „nového ženství“, formovaný mateřským altruismem a nesobeckou láskou. Výbor sestavili a komentovali Martin Tichý a Radek Touš.