Hluboko v temném lese

Sába byl osmiletý kluk, když se starším bratrem a otcem z rodného Tbilisi uprchl před občanskou válkou do dalekého Londýna. Za sebou museli nechat matku, s níž se už nikdy neshledali.

Otec Irakli sužovaný vinou a vzpomínkami na ztracenou manželku bojuje sám se sebou, než se po téměř dvaceti letech odhodlá vrátit domů. A když se pak po zvláštním vzkazu přestane synům ozývat, vyrazí za ním do Gruzie starší z nich, Sandro. Netrvá dlouho, a ztratí se tam i on. Sába ví, co musí udělat, i když to znamená čelit démonům z minulosti, které se tak dlouho snažil umlčet. Přijíždí do města, kde se po ulicích prohánějí zvířata, jež unikla ze zatopené zoo; do města, které voní jeho dětstvím; do města, v němž přetrvává postsovětský systém kontroly a korupce, ale kde s pomocí taxikáře Nodara zachytí stopu svého otce. Ta jej jako drobečky v pohádkách zavede až do hlubokých lesů, kde číhá zlo horší než pohádková čarodějnice. A pak ještě dál…

Leo Vardiashvili napsal nesmírně čtivý román, v němž se skutečné dějiny setkávají s mýtem a osud jedné rodiny zrcadlí osudy zástupů, jimž do života nezvratně zasáhla válka; neuhýbá před žádnou lidskou slabostí, ale zároveň se v něm i v nejtemnějších chvílích mihotá naděje a víra ve smysl sounáležitosti, odvahy a obětavosti.
„Tbilisi je zamořené vzpomínkami, které na mě číhají jako nášlapné miny. Uplynulo tolik času, aby mi tu všechno připadalo dost cizí. Hlasy, které jsem dávno a za značnou cenu umlčel, se teď bez mého svolení vrátily. Pak je tu ta biblická potopa, zoo na útěku, chaos ve městě, zabavené pasy a pohřešovaní otcové a bratři. Situace si žádá někoho, kdo má plán. A já si nepřivezl ani pastu na zuby.“

Tenhle román mě dostal do kolen. Během četby jsem střídavě lapal po dechu, smál se a plakal. Příběh o dobrodružné cestě mladého gruzínského uprchlíka, který se po letech vrací do vlasti, aby zachránil svou rodinu, je prosycen ironií a přitom překypuje lidskostí – a i když mi potlučené srdce usedalo, toužilo číst dál a dál. – Khaled Hosseini