Encyklopedie městských bran v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

V návaznosti na titul o městských věžích se tentokrát autor věnuje fenoménuměstských bran, z nichž stovky již v průběhu času, a to zejména v 17. a pak v 19. století, zanikly, ale desítky ještě dodnes existují a dotvářejí nenapodobitelný kolorit mnoha našich měst. Po úvodních kapitolách věnovaných vývoji bran a jejich rozdělení následuje abecedně řazený katalog podle jednotlivých měst.

Text doprovází množství ilustrací (fota, plánky, nákresy) a barevná příloha. Ukážka z knihy Od středověku až po 17. století byly hradby a brány nedotknutelné. Vztah k branám jako symbolu města byl bezmála posvátný. Podlézat vrata městských bran nebo se v nich dopouštět výtržností se považovalo za těžký zločin. Službu u městských bran a branek vykonávali takzvaní branní. Obsazení této funkce předcházel přísný výběr spojenýse zkouškou postřehu a bystrosti a rovněž poctivosti. K dalším podmínkám patřila fyzická zdatnost, v pozdější době pak i znalost němčiny a dobrý přehled o městě. Branní museli umět číst, psát a zvládat jednoduché účetní úkony. Přednost měli vysloužilí vojáci kvůli tomu, že uměli ovládat zbraně. Branní byli přijímáni „na průbu“, tedy na zkoušku, a za tuto dobu se zjistilo, zda jsou hodni vykonávat své zaměstnání. Poté následovala závazná přísaha před městskou radou. Vše stvrdil dekret. Povinnosti branných se lišily podle toho, ve které bráně působili, zda bylo období hlubokého míru, či zuřila válka. Rozdíl byl mezi branným svobodného královského města a poddanského městečka bez hradeb. A pochopitelně byl rozdíl mezi středověkem a počátkem 19.století. Hlavní povinností branných bylo otvírat a zavírat městskou bránu. Pro večerní uzavření brány a její ranní otevření platily přesně určené hodiny. Ještě na počátku 19. století se brány v Českých Budějovicích zavíraly po deváté hodině večerní. Po uzavření je branní uzamkli a klíč na noc odevzdávali určeným představitelům městské obce. To bylo například v Poličce zvykem ještě po třicetileté válce, v Berouně až do roku 1704, dočasně pak ještě i roku 1713 v době moru a pak 1744 za války s Pruskem. Vstup do města po uzavírací hodině mohli povolit radní. K dalším povinnostem branného patřilo vybrat od příchozích clo. Vstup do města se podobal hraniční celnici. Příchozí byl při vstupu do brány povinen na dotaz brannéhooznámit, jak se jmenuje a proč chce město navštívit. Cla vybíraná v bráně byla určena na opravu městských zdí, bašt a pochopitelně městských bran. Kupec či venkovan si zakoupil kolky nebo cejchy v hodnotě odpovídající přivezenému zboží. Při odchoduz města se musel prokázat i svým prodejem. Branný měl také z vyšší úrovně brány pozorovat přilehlé okolí a podle daných možností střežit město před nepřítelem. V případě požáru se měl zachovat obdobně jako městský hlásný nebo věžník. Pokud měla brána věž, bylo nutné směrem k požáru vyvěsit červený praporec, v noční době červenou lucernu. Když měla brána zvon, musel na něj branný „šturmovat“. Zvuk zvonu vždy oznamoval výjimečnou událost. Mohlo jít o náhlé uzavření vrat ve snaze zabránit nečekanému útočníkovi vniknout do města. Pokud ve městě vypukl oheň, musela se naopak brána otevřít pro útěk obyvatelstva. Zvon oznamoval, že brána je volná. V době válek byly některé brány i řadu let zazděny a průchod byl obnoven až v době míru. Nejvíce příkladů je z období třicetileté války. V tom případě byla služba branného zrušena a po zprůchodnění brány obnovena. Lidové noviny, 18.10.2007