Encyklopedie římských císařů a císařoven z pohledu jejich mincí

Nejen v české, ale i ve světové literatuře unikátní kniha tím, že obsahuje úplný výčet všech císařů i císařoven starého Říma (mezi 27 před Kr.–476 po Kr.), ať už panovali se souhlasem senátu či bez něj, a v drtivé většině spolu s jejich vyobrazením na dobových mincích. Vedle základních životopisných dat (pokud se dochovala) text obsahuje i obecné numismatické údaje o kvalitě kovu a ražby, o ikonografii, typologii i metrologii jejich mincí včetně dalších důležitých údajů pro sběratele (vzácnost, případné padělky). Vychází za podpory České numismatické společnosti.

Ukážka z knihy Římské mince nesly značky Ze starověkých peněz lze vyčíst řadu informací. Mincovna se označovala číslicí nebo řeckým písmenem. Obrazce jako lev, půlměsíc nebo kyj zase mohly značit jednotlivé emise. Za římského císařství patřilo mincovní právo do kompetence panovníka. V minulosti převládal názor, že císaři podléhala pouze ražba zlatých a stříbrných mincí, kdežto ražba bronzových nominálů probíhala pod dohledem senátu. Tomu nasvědčovala i obligátní písmena na rubech mosazných, bronzových a měděných mincí SC - senatus consulto = se souhlasem senátu. Podle posledních názorů však bylo mincovní právo panovníka zřejmě nedílné. Mincovní náležitosti podléhaly vysokému císařskému úředníkovi, který se nazýval A RATIONIBVS. Správou samotné mincovny se zabýval úředník zvaný OPTIO ET EXACTOR AVRI ARGENTI ET AERIS. Už ze samotného označení funkce vyplývá, že v jeho kompetenci byly veškeré mincovní kovy, tedy i bronz a měď. Personál mincoven se rozdělovalpodle funkcí, které vykonával. Byli zde rytci razidel (SCALPTORES), odlévači střížků (FLATVRARII) i samotní raziči mincí (MALLEATORES). Dále zde pracovali například kontroloři (SIGNATORES), pracovníci vedoucí účty (DISPENSATORES) nebo lidé, jejichž úkolem bylo uvádět mince do oběhu (NUMMULARII). Mincovny se postupně stěhovaly do centra říše Za panování prvního římského císaře Augusta (27 před Kristem až 14 po Kristu) probíhala ražba ještě v řadě mincoven v Hispánii, Gallii, Malé Asii ipřímo v Itálii. Tato situace byla dědictvím po předcházejícím složitém období soupeření triumvirů i dalších vojevůdců, kdy se vojska musela zásobovat penězi z drahých kovů získávaných v místě působení, protože jejich transport z ústřední mincovny byl nákladný a hlavní město se občas dostalo do rukou protivníka. Situace se výrazně změnila v průběhu Augustovy vlády po ukončení občanských válek. Došlo k postupné centralizaci všech mincoven do Říma. Tento proces se završil během následujících vlád císařů Tiberia (na obrázku mince s jeho podobiznou, vládl v letech 14-37) a Caliguly (37-43), kdy byla uzavřena mincovna v Lugdunu (Lyon, Francie). V průběhu prvních dvou století pak byly všechny mince z největší části raženy v Římě. Mimo hlavní město razili císaři, kteří nebyli hned při svém provolání senátem uznáni, jako například Galba (68-69) v Hispánii, Vitellius (69) v Germánii nebo Pescenius Niger (193-194) v Sýrii. Mimo Řím pracovaly hlavně provinční mincovny, ze kterých vycházely převážně billonové nebo bronzové ražby respektující místní mincovní poměry. Také ražby autonomní (koloniální) pocházejí z mincoven východní části impéria, hlavně z Malé Asie a Řecka. Oběh těchto ražeb byl omezený. Značky, které vydávaly mincovny, se poprvé vzácně objevují za vlády Phillipa I. (244-249), avšak běžněji se s nimi setkáváme až od nástupu Galliena (253-268) a pak především za panování císaře Aureliana (270-275). Značky jsou umisťovány zpravidla do dolní úseče na rubu a označují mincovnu nebo její jednotlivé dílny, případně obojí. Někdy značí i jednotlivé emise. Mincovní značky jsou tvořeny počátečními písmeny názvu nebo jeho zkratkou. Číslice nebo řecká písmena značily číslo dílny, obrazové značky (hvězdička, lev, půlměsíc, kyj atd.) snad jednotlivé emise.