Evropa vrcholného středověku 1150-1300
Mundy John H.Vrcholný středověk, období od poloviny 12. do konce 13. století, znamená v dějinách Evropy éru vzestupu a rozkvětu, který v mnoha ohledech „nastartoval“ úspěch evropské civilizace a její cestu ke globální dominanci. Původem britský historik John H. Mundy, který řadu desetiletí působil na americké Columbia University, představuje na základě bohatství dobových pramenných dokladů období upevňování moci evropských monarchií, křížových válek, ekonomického vzestupu a rozvoje měst, zakládání univerzit i budování katedrál.
Postupně se zaměřuje na vnější i vnitřní hranice evropského světa pozdního středověku, fungování ekonomiky, rozdělení společnosti a vztahy mezi jednotlivými jejími složkami, mechanismy vlády, myšlení a mentalitu, náboženství a církev. Kdekoli je to možné, nechá autor knihy promlouvat přímo muže a ženy vrcholného středověku, včetně těch stojících na okraji tehdejší společnosti. Sledováno je postavení žen ve společnosti ovládané muži, situace Židů žijících uprostřed křesťanské majority či příslušníků heretických seskupení a dalších nonkonformních sociálních skupin. Ukážka z knihy Soužití starších mužů s mladými ženami bylo ve středověku časté, zájem básníků však nebudilo. Porod, i když vysoce oceňovaný, byl pro ženu zátěží. Odložení nechtěného dítěte bylo zakázáno a potrat z vlastního rozhodnutí byl nejen zakázaný, ale také nebezpečný. Porodnost byla prakticky omezena pouze věkem -tedy dobou trvání svazku, způsobem intimního styku a mírou zneužívání rodičů a služebnictva, jehož se dopouštěli na ženách - a to velice mladých, jak můžeme usuzovat z dochovaných pramenů. Dalším utrpením byly pro ženu porod s nešťastným koncem a horečka omladnic, jež zřejmě měla na svědomí vyšší úmrtnost dospělých žen, než jaká byla v případě mužů ve válce, při lovu, těžké práci či jízdě na koni. Rození dětí vázalo ženu k majetku a rodině. U rolnického obyvatelstva potřeba pracovní síly vybízela k manželství na zkoušku, aby se zjistilo, zda pár je plodný. Sňatky dohadovali rodiče, zejména mezi bohatými. Rodová soudržnost a majetek bránily milenecké lásce, u mužů téměř stejně jako u žen, a především byla-li rodina bohatá, urozeného či panovnického původu. Dokud Joinville nezanechal svůj životopis Ludvíka IX., vypovídaly prameny o soukromém životě králů a knížat jen velice málo. Byla to touha donutilo i panovníka tak mocného, jako byl Jindřich II. Anglický, aby se oženil s Eleonorou Akvitánskou ( 1204). Dala mu sice osm dětí, ale byla o deset let starší než její manžel a jejich manželství bylo všechno, jen ne šťastné. Další překážkou pro ženy bylo nevolnictví a služba. Žádný nevolník se nesměl oženit bez svolení svého pána. Totéž často platilo i v aristokratických kruzích. Když po dlouhých letech ve službách Jindřicha II. a jeho syna Jindřicha byla pře Viléma Maréchala obhajována před Richardem Lví srdce s tím,že jeho otec dal Vilémovi ruku dědičky hrabství Pembroke, Richard zvolal: „Kristova noho! On mu ji nedal! Jenom mu ji slíbil. Ale já mu klidně dám obé zadarmo, mašinu (ženu) i pozemky!“ Petr Cantor takové praktiky pranýřoval, protože odporovaly Písmu svatému, především 1. listu Korintským 7,39: „Žena je vázána zákonem, pokud žije její muž. Jestliže muž zemře, je svobodná a může se vdát, za koho chce, ale jen v Kristu.“ Tedy - svobodně. Poslední překážkou pro ženy bylo, že si často braly starší muže.Muži z průměrných poměrů čekali, až získají majetek nebo živnost, a pak se ženili. Navíc nebylo pravděpodobné, že by si zabezpečený starší muž vzal ženu svého věku, a proto bylo mnoho žen v prvním manželství provdáno za muže o deset či dvacet let starší. Rozdílnost věku také vysvětluje, proč ženy - ještě dívky - tolik podléhaly fyzickému trestání ze strany manželů, ale nemuselo to být vždycky nevýhodou. Nepřitažlivé mladé ženy či ženy bez ochrany lépe pochodily na trhu starších nápadníků než těch mladých. Manželství mladé ženy se stárnoucím mužem na vrcholu prosperity
