Napoleon Bonaparte a jeho soupeři

Kniha se zabývá životními vývojem Napoleonovy kariéry postavené na jeho schopnosti vést vítězné války, a zejména osudy protivníků Napoleona Bonaparta. Autor se snažil přiblížit čtenářům ty osobnosti, s nimiž se Napoleon při svém vzestupu a pádu setkal.

Nejsou tu zdaleka všichni, jen ti, s nimiž se střetl především vojensky, a dále ti, kteří s korunou na hlavě ovlivňovali vojensky a politicky Napoleonův osud. Kniha je členěna do období podle toho, jak se vyvíjela kariéra velkého Korsičana a s jakými osobnostmi se dostal v těchto letech do konfrontace. S některými z nich se Napoleon setkal v průběhu doby vícekrát a jejich medailony jsou proto zařazeny do období, ve kterém se Napoleonův protivník projevil nejvýrazněji. Ukážka z knihy Papež Pius VII. překvapeně přihlížel zvláštnímu obřadu. Bonaparte si císařskou korunu vložil na hlavu sám, druhou menší pak dal císařovně Josefíně. Byl přísný, nestranný a odmítal protekci. Papež Pius VI. ho jmenoval biskupem v Tivoli a 14. února 1785 povýšil na kardinála jménem Barnabáš. Papežem se stal v Benátkách 14. března 1800 a dal si jménoPius VII. Z města na lagunách odplul po svém zvolení do Ancony a odtud se vydal s průvodem do Říma, kde převzal vládu nad okleštěným Papežským státem. Bylo to necelý měsíc potom, co Bonaparte zvítězil nad Rakušany v bitvě u Marenga. Papež Napoleona neměl rád, bál se však jeho vojenského umění a vojenské síly. Napoleon naproti tomu respektoval, že papež má za sebou miliony věřících, a není proto možné s ním jednat, alespoň ještě ne v této době, jako s poraženým generálem. Když se Napoleona tázal jeden z jeho generálů, jak má jednat s papežem, odpověděl mu Bonaparte: „Jednejte s ním jako s vojevůdcem, který má dvousettisícovou armádu.“ S konzulem Bonapartem uzavřel papež Pius VII. v roce 1801 konkordát. Ujednání obsahovalo sedmnáct článků, v nichž se katolické náboženství prohlašovalo za víru většiny francouzských občanů a byly v něm upraveny vztahy mezi církví a státem. Jakmile však byla dohoda podepsána a vyhlášena, Napoleon k ní vydal přes sedmdesát dalších, tzv. organických článků, kterými pravomoci církve opět omezil, a papež marně žádal o jejich zrušení. Od té chvíle si přestal dělat Svatý otec o konzulovi Francie iluze. V roce 1804 byl papež pozván Napoleonem do Paříže, aby zde provedl v chrámu Notre Dame pomazání a korunovaci nového císaře Francie. Přestože někteří kardinálové radili Piovi VII., aby neopouštěl Řím, vyhověl papež Napoleonovu přání a koncem listopadu přicestoval do Paříže. Korunovace Napoleona císařem se uskutečnila v neděli 2.prosince 1804. Papež pouze pomazal císaře, který si korunu sám posadil na hlavu a k velkému překvapení Pia VII. i všech přítomných v kostele vložil druhou, menší korunu, na hlavu císařovny Josefiny. Bonaparte tím dal jasně najevo, z čí vůle se stává císařem a kdo bude o jeho koruně rozhodovat. Papež zůstal v Paříži až do dubna 1805, pak se vrátil do Říma. Ve prospěch církve nevymohl u Napoleona nic a napětí mezi ním a císařem Francouzů jen vzrostlo. Vyvrcholení sporů V době války Francie proti koalici v roce 1805 musel papež trpně snášet, že Francouzi obsadili přístav Anconu, který patřil na východním pobřeží Apeninského poloostrova k Papežskému státu. Jeho žádosti a výzvy koaličním spojencům k ochraně Vatikánu Napoleona jen popudily. Císař Napoleon žádal na PioviVII., aby ze svých území vypověděl každého Angličana, Rusa a Švéda, zavedl v Papežském státě občanský zákoník Francie, zrušil bezženství (celibát) duchovenstva, jezuitský řád a konečně uznal za nového neapolského krále jeho bratra Josefa. Byl to soubor požadavků, které papež nemohl a nechtěl splnit. Diplomatická válka s Bonapartem se vymkla Piovi VII. z rukou. Napoleon se nemínil donekonečna s papežem dohadovat a vyjednávat s ním. Neshody papeže s Napoleonem se vyhrotily do té míry, že císař Francouzů dal v roce 1808 pokyn armádě k obsazení Říma a