Album scén z divadelních her

Vybráno z obsáhlého komentáře Vladimíra Müllera k původnímu kompletu LP DV 15308-10 z roku 1967: ....Jistě dobrá polovina her Karla Čapka - z toho tři za bratrské spolupráce Josefa Čapka - měla šťastný úděl a znásobila své četné domácí úspěchy mnoha úspěchy zahraničními. Karel Čapek, veličina moderní české literatury a klasik z nejživotnějších, stal se i významnou osobností písemnictví světového, které se k němu neustále vrací.

K bezpočtu posudků a zhodnocení českých přistupuje přebohatá kritická literaturazahraniční, a není proto vyloučeno, že kdyby se sebraly stati domácí a cizí, vydalo by to úctyhodnou řadu svazků, které by možná počtem dokonce předčily počet svazků nadepsaných jménem Karla či bratří Čapků. ..................... Výchozí místo patří ovšemLásky hře osudné, moderní commedii dell arte se situacemi tragikomickými, pasážemi lyrickými v rozličných polohách, a s ironickým vyzněním: nad opravdovým citovým vztahem dvou soků vítězí podlé chytráctví třetího. Komedie nezvyklého tvaru bývala s oblibouuváděna mladými, především studentskými soubory. Prosinec 1921 byl patrně prvním profesionálním představením Lásky hry osudné. .................... Loupežník se poprvé objevil na plakátech Národního divadla 2. března 1920 ...vzbudil zjevné rozpaky. Všestranně nezvyklé dílo! Realismus v prvním a třetím aktu, ovšem realismus neobyčejně osobitý ve druhém dějství básnická stylizace a verše nového typu. Do řeči lidí mísily se tu hlasy ptačí, hovořící lidskou řečí. První dějství mělo obvyklou délku, druhé nezvykle krátké a třetí zase nezvykle dlouhé. Odvážné situace a odvážná slova. Dohady o smyslu hry. Nejistota, k čemu se přiklonit. Přitakat rozumu, podrobenému životním zkušenostem? Vzdychnout nad uprchlým mládím? Postavit se na stranu bezohledně dobyvačného a přes překážky jdoucího Loupežníka? ................... Při prvním uvedení na Národním divadle se Loupežník vyžil šestnácti představeními, což tenkrát při průměru šesti sedmi repríz znamenalo úspěch. Ten počet však hladce překonala hned příští Čapkova hra R. U. R. (Rossum's Universal Robots), provedená v Národním divadle poprvé 25. ledna 1921. Za necelý půlrok, tj. do konce sezóny, docílila v Národním a Stavovském (dnes Tylově) divadle dohromady sedmadvacet představení a když v sezóně 1927-28 mizela z repertoáru, chlubila se již víc než půlstovkou představení. Tenkrát se už také slovo "robot" užívalo v běžné mluvě a obohatilo i slovníky nejedné řeči cizí. Tedy neklamná známka popularity, kterou hra získala. ............................ "Přiznávám se," napsal tenkrát autor, "že k napsání této hry mne svedl její děj, zejména ony dva akty, kde hrstka lidí očekává se vztyčenou hlavou svůj konec; lidský heroismus je mou zamilovanou myšlenkou a zlákal mě vlastně k této látce. A nechť se kdokoliv zdá plynout z hotovéhry, této myšlence jsem zůstal věren. Dr. Hillar kdesi namítl - jistě právem - proti mému kusu, že vlastně nepředvádí rozpor Robotů s lidmi. Je to pravda; jenže mně nešlo o Roboty, nýbrž o lidi. Uvažoval-li jsem o něčem úsilovně při stavbě dramatu, tedy to bylo o těch šesti nebo sedmi lidech, kteří měli být představiteli lidstava. Ano, horoucně jsem chtěl, aby ve chvíli, kdy nastává útok Robotů, cítil divák, že nyní jde o něco nekonečně cenného a velikého, a to že je lidstvo, člověk, to že jsme my. O toto "my" šlo nejvíce, to byla vůdčí myšlenka, to byla tendence, to byl vlastní program celé práce." ....................... ....najdeme tu také další hru bratrské spolupráce - Ze života hmyzu, provedenou poprvé v Národním divadle za režie K. H. Hilara a ve výpravě Josefa Čapka 8. dubna 1922...... Ve společném článku (Bratři Čapkové) mluvili o formě společné práce, o inspiraci i o tendenci hry a klidně připouštěli, že se v ledačems prohřešili proti odborným poznatkům a pravdám přírodopisců. Na omluvu či spíše navysvětlenou však připomněli, že "chtěli psát o lidech a nikoli o hmyzu", a dodali: "překvapující a krutá analogie lidských zvyků a řádů s popudy a řády říše hmyzí, toť záminka této morality; je to křivé zrcadlo nastavené člověku; je to šalebný trik, jenž ukazuje náš život v jiném světle a vyvolává kritiku dejme tomu sobectví požívačného, sobectví rodinného, sobectví státního daleko účinněji, než by bylo lze v podobě lidské." Autoři, kteří si hrou vysloužili označení pesimistů, uvedli také ve své zpovědi, že postava Tuláka měla mít původně úkol více méně spojovací a komentující, ale potom, jak už to bývá, postava začala žít svým životem a zabrala si pro sebe tolik místa, že se stala postavou ústřední, umocňující myšlenku a zacílení díla. ........................... Věc Makropulos uvedli 21. listopadu 1922, ale svým zrodem to bylo dílo starší. Vlastně: zrodem myšlenky. Podle autorova vyznání se v něm nápad ozval už před robotskou utopií a původně měl být zpracován románově jako Krakatit. Ale potom dostal náměttvar dramatický. Prý byla hra napsána spíše proto, poněvadž autor už chtěl mít motivy tohoto druhu za sebou, být s nimi vyrovnán. Tak to čteme v předmluvě ke knižnímu vydání spolu s četnými narážkami na posudky, které spatřovaly ve hmyzí komedii dílo pesimistické. Proto tedy Věc Makropulos chtěla říci "lidem něco útěšného a optimistického". A Čapek uvažuje: "Nevím, je-li optimistické tvrdit, že žít šedesát let je špatné, ale žít tři sta let je dobré; myslím jen, že prohlásit šedesátiletý (průměrně) život za přiměřený a dosti dobrý, není právě zločinným pesimismem!" První představitelkou třistaleté ženy mnoha jmen a mnoha životů - Eliny Makropulos, Eugenie Montez, Elsy Müller, Ekateriny Myškiné, Elliany Mac Gregor, Emilie Marty - byla Leopolda Dostalová. První nastudování Věci Makropulos bylo dílem Karla Čapka, sám si hru režíroval. .................... S Čapkovou Věcí Makropulos začala brzy soupeřit Janáčkova Věc Makropulos a dá se říci, že opera nejednou vytlačila činohru..... Operní Věc Makropulos měla premiéru v Brně 18. prosince 1926 a do pražského Národního divadla se dostala v březnu 1928, kdy už zde byl repertoár obohacen dalším společným dílem bratří Čapků - Adamem Stvořitelem. Premiéra 12. dubna 1927 měla velký vnější úspěch, ale jinak se o úspěchu nedala mluvit. Přesvědčují o tom čísla. Do konce sezóny prošla tato sedmiobrazová fantastická komedie, charakterizovaná kritikou jako filosofická revue, celkem sedmnácti představeními a příští dvě sezóny k tomu připojily čtrnáct repríz, což sešteno dává dohromady jedenatřicet představení. A to bylo na dílo tak úspěšné autorské dvojice pramálo. Snad měl na tom chabém ohlasu podíl myšlenkový či dějový chaos, úsilí autorů vtěsnat do komedie co nejvíce aktuálních problémů, vyvěrajících z konfliktu individualistya kolektivisty, prostě - dílo se neozvalo tak, jak bylo u čapkovýských děl tehdy již pravidlem. ......................... "V zájmu Karla Čapka i bratří Čapků by bylo," čteme v kritice, "aby se již co nejdříve vymotali ze začarovaného kruhu svých utopistických motivů, které nutně obracejí pozornost k povrchu látky a odvracejí ji od živého člověka.... Požadavek kritiky nenašel dlouho ohlas. Karel Čapek jako dramatik se totiž odmlčel na plných deset let. A když se pak opět přihlásil na jevišti ke slovu, vyhověl citovanému přání jenom zpola. Neustoupil od utopie, promítl ji však do hrozící aktuálnosti a dal tu promluvit lidem nejrůznějších typů. Na utopii, na vymyšlenou nemoc, reagoval člověk. Do řeči rozumu pronikal stále silněji hlas srdce. Ale dílo přesto nevyznívalo optimisticky, naopak. Vítězí tu ničivě bezhlavý zfanatizovaný dav: pod jeho zběsilostí hyne dobrodějný lékař-objevitel Gallén. ....... Premiéra Bílé nemoci byla v Národním divadle 29. ledna 1937, tedy v době, kdy už v naší bezprostřední blízkostise netajil fašismus rozpínavými záměry a dával nám soustavně ze sousedství najevo své úmysly. ................... Dík Čapkovi anebo Čapkům vtrhlo na scénu činohry Národního divadla nové umění, ať už v ohledu dramaturgického, ať inscenačním. Čapkovské premiéry jsou nejen pro Národní divadlo, ale pro českou dramatiku, resp. divadelnictví vůbec, důležitými mezníky historické závažnosti... .................... Vybrané úryvky, naplňující trojici desek, sledují i cíl dokumentární ...... Někteří z naší besedy jsou na trojici desek přítomni svým uměním nahrávkami dnešními či minulými a jejich umění vyzrálé léty je konfrontováno s uměním nových tlumočitelů čapkovských děl, kteří přistupují k slavným hrám jako k velkému odkazu včerejška osobitým způsobem. A tak tu máme rozličný styl interpretace a v tom i doklad, že díla Karla a Josefa Čapka byla a jsou hercům stále živým zdrojem tvůrčích podnětů svými hodnotami myšlenkovými a uměleckými.