Ostrov v literaturách a kulturách střední Evropy
Hrabal Jiří (ed.)Ostrovy skutečné, představy či metafory ostrova jsou od počátku lidského myšlení produktivním podnětem lidské imaginace. „Vzepětí člověka, jež jej táhne k ostrovům, totiž odpovídá dvojímu pohybu, jímž ostrovy vznikají.
Snít o ostrovech (ať už s úzkostí, či v radosti) znamená snít o tom, že se oddělujeme, že jsme již odděleni a daleko od kontinentů, že jsme sami a ztraceni – anebo snít o tom, že začínáme od nuly, že znovu tvoříme, že jsme v novém počátku,“ píše Gilles Deleuze v eseji „Příčiny a důvody pustých ostrovů“. Jak snil a uvažoval o ostrovech Středoevropan, zabydlený uprostřed kontinentu? Co pro něj znamenala představa „ostrova“ a jak se měnila od dob zámořských objevů až po současnost, kdy je nám svět malým globálním ostrovem? Byl pro středoevropského umělce ostrov místem vzdáleného exotického dobrodružství nebo prostorem izolace, tísnivé samoty či nedobrovolného odloučení? Anebo spíše dobrovolně zvoleným rájem srdce? Jaké literární či vizuální reprezentace vznikly v kulturách střední Evropy o neznámých či imaginárních ostrovních společnostech a jaká byla funkce těchto reprezentací? A které ze skutečných ostrovů se staly podstatnou inspirací středoevropských spisovatelů a výtvarníků a jakou roli sehrály v jejich díle?
