Svět iónských archaických kosmologií

Iónské archaické kosmologie patří mezi nejstarší výklady univerza. Představují pojetí Země, nebe a nebeských těles, které předložili na počátku filosofie v 6. století př.

Kr. iónští myslitelé: Míléťané Thalés, Anaximandros a Anaximenés, dále Xenofanés z Kolofónu a Hérakleitos z Efesu. Kosmologie iónských archaických myslitelů však můžeme poznávat téměř výhradně až z referátů pozdních autorů. Přestože je nelze dostatečně rekonstruovat, je možné poodkrýt některé společné prvky. Z nich vystupuje zejména meteorologická povaha těchto koncepcí. Vznik nebeských těles byl obvykle vysvětlován v souvislosti se zapálením vypařované vlhkosti. Nebeská tělesa byla následně popisována v analogii s meteorologickými jevy a měla obíhat pouze nad Zemí. Předkládaná kniha ovšem poukazuje na to, že meteorologická povaha iónských archaických kosmologií a oběhy nebeských těles pouze nad zemským povrchem jsou průvodními znaky Země, považované za dolní dimenzi celého univerza. Podle této koncepce se od povrchu Země směrem vzhůru prostírá oblast nebe a prostor celého univerza se rozkládá pouze mezi nebem a Zemí. Od tohoto převládajícího výkladu se odlišovala Anaximandrova kosmologie, která v iónské tradici 6. století př. Kr. představuje výjimku. Současně lze soudit, že iónské archaické kosmologie stály na počátku vývoje, který můžeme v předsókratovském období sledovat. Kosmologie 5. století př. Kr. byly totiž charakteristické zejména pojetím nebeských těles jako hmotných objektů obíhajících i pod Zemí, která již byla pokládána za kosmické těleso. Příčinou daného vývoje mohla být Parmenidova formulace nebeské sféry, v kosmologickém smyslu vycházející z Parmenidova pravého jsoucna jako všezahrnující jednoty veškerenstva. Z ní byla dále odvozena představa prostoru kolem kulové Země. Pokud nebeská sféra a kulový tvar Země byly výsledkem rozumové spekulace, právě v jejím důsledku postupně zanikla i iónská archaická vnímavost světa.