Revolver Revue 118

Co najdete v tomto čísle. Interview s Paulem Wilsonem, skryté v tomto čísle, má rozměr knižního rozhovoru.

S překladatelem, publicistou, editorem, vydavatelem a někdejším členem skupiny The Plastic People of the Universe hovořil Adam Drda a Terezie Pokorná o jeho dětství v Kanadě, dospívání v době studené války, studiích na universitě v Torontu, kde k jeho profesorům patřil například Northrop Frye, a později v Anglii, o pobytu v Africe, Georgi Orwellovi i dalších osobnostech, jejichž práce a působení pro něj byly podstatné, i o jeho názorech nejen na totalitní systémy. Rozhovor je kromě jiného poutavým svědectvím o jedinečné životní cestě svobodného západního intelektuála, vnímavě otevřeného podstatným, i když mnohdy nenápadným možnostem a výzvám, druhou polovinou 20. a prvními dekádami 21. století a má titul „Je vždycky pohodlnější propadnout iluzím než pátrat po pravdě“. Důležité zkušenosti Paul Wilson získal i v „normalizačním“ Československu a také o nich a vůbec vztahu k této zemi v rozhovoru hovoří. Tématem „normalizace“ se zabývá i Petr Fidelius v eseji Byla normalizace normální?. Konstatuje, že „takzvaná konsolidace [po okupaci v roce 1968] byla de facto úspěšnou restaurací režimu nastoleného v únoru 1948. Straničtí vůdcové si mohli blahopřát: konečně zase zavládl normální stav věcí.“ A svůj zájem soustřeďuje především k sémantice pojmu „normalizace“. Výběr svých nových básní časopisu poskytl Robert Krumphanzl, Borjana Dodova zde publikuje ukázku z povídkového cyklu, Marcel Sauer z rozsáhlejší prózy. David Vichnar vybral tentokrát z pražské anglofonní scény text, jehož autorkou je Holly Tavel a v němž se píše i o tom, „jak za nestálého večera, když je z moře temná nepoznatelná krajina, vysedává sběrač na kýmsi opuštěném plážovém ručníku a když si dá poslední lok, žilami se mu rozproudí teplo. A jak mu, když hledí na vzdouvání tmavého moře, připadá, že vodním povrchem nakrátko proniká zvláštní kulovitá záře, která stejně rychle zas mizí a moře se samo do sebe uzavře jako kůže, jež se sama hojí“. Rozsáhlý blok je věnován povídkám současné ruské spisovatelky Ljudmily Petruševské, k jejímž základním tématům patří, jak konstatuje Hana Kosáková, „porušená komunikace“. Edith Whartonová získala roku 1921 jako první žena v historii Pulitzerovu cenu za román Věk nevinnosti. Hana Ulmanová pro RR přeložila její povídku Římská horečka, jíž tato americká spisovatelka navázala na slavnou novelu svého přítele Henryho Jamese Daisy Millerová. Petra Dočekalová přebírá štafetu po Petru Babákovi a v sérii příspěvků pro RR se hodlá věnovat podnětům ze své bezprostřední praxe letteringu, písmomalířství, kaligrafie a typografických úkolů. První část věnuje „esu americké písmomalířské scény“, Johnu Downerovi. Černobílé snění je název fotografického cyklu – s jeho autorkou Max Moldau hovořil Ondřej Přibyl. Výběr objektů Pavla Hoška provází rozhovor, který s ním vedla Iva Mladičová. V rubrice Ateliéry je představeno pracoviště Jiřího Bašty, jehož dílo bylo čtenářům RR v obsáhlém bloku přiblíženo v minulém čísle. Do rubriky Sedm přispěl Jan Petránek: „Sedm? Sedm je i dnů. Třeba strávených v Káthmandú, ještě nedávno tajemném městě K. Sedm může být i návštěv krámků s předměty místní kultury a pokaždé lze zažít dobrodružství.“ I jarní číslo uzavírá kritický Couleur s reflexemi aktuálního kulturního a společenského dění.